Vykřičené nadávky do mikrofonu, urážlivé shrnutí všech vašich rysů a další podobné zážitky bývají denním chlebem hráčů multiplayerových her. Někdy nad tím lze pobaveně mávnout rukou, jindy to může celý herní zážitek změnit na noční můru, kvůli které ještě týden neusnete. Na výbuchy vzteku má právo každý, ale měly by se řídit určitými pravidly. Celý problém se vám proto pokusím nastínit během krátké dvoudílné série. Společně se podíváme na různé příčiny hráčské toxicity a na konci probereme, jak se jí nejlépe vyvarovat.

Proč nám někdy „přeskočí cévka“

Každý z nás má pohár trpělivosti jinak velký a faktorů, které ho mohou naplnit, je spousta. Může to být špatný den v práci, nepříjemná interakce se spoluhráčem či samotná herní mechanika. Toxické chování bývá spuštěno náhodnou kombinací těchto příčin a internetové prostředí nám často dává pocit, že se můžeme bez následků rozohnit podle libosti.

 Většina kompetitivních titulů má nějakým způsobem implementován systém hodnocení, ve kterém hráči získávají různé odznaky. A jelikož je už v samotné lidské nátuře zakořeněna touha být nejlepší, u nás hráčů to platí dvojnásob. Každý chce ukázat, že má medaili z diamantu, aby se před ostatními bronzovými kamarády předvedl. Je proto velice lehké skončit za hranicemi rozumného chování a po nevydařené herní akci vynadat všemu živému i neživému.

Obzvláště frustrující může být, když jsme hře věnovali několik stovek hodin a naše hodnost se nezlepšila ani o kousek. Zde je ale důležité upozornit, na jednotlivé důvody proč hru hrajeme. Jestli v ní jen jednoduše „klikáte“ a chcete u ní relaxovat, má nějaký smysl po prohraném zápasu poslat všechny spoluhráče do horoucích pekel? Vždyť je velká šance, že se právě rozčilujete u kreslené videohry, kde běhají pěkně oblečení panáčci a mlátí se navzájem.

„Kdyby mi to ostatní nekazili, tak už hraju v nejlepším tuzemském týmu.“

Pokud je vaší zábavou neustálé stoupání v divizích a v krajním případě máte skutečnou ambici stát se profesionálním hráčem, může mít vaše hráčská toxicita o něco větší opodstatnění. Přesto to vaše hrubé chování v žádném případě neomlouvá. Profesionální týmy si dávají velký pozor na týmovou morálku a schopnost zvládat vztek vám během zápasů velice dobře napomůže k dalším vítězstvím. Dejte si především pozor, abyste při vaší cestě za vysněným herním rankem, neskončili s potupnou penalizací na účtu, která vám bude udělena za vaše nevhodné výroky.

„Neznám je, nevidím je, takže v podstatě neexistují“

Dalším podstatným faktorem podporující hráčskou toxicitu je několikrát diskutovaná internetová anonymita. Jak jednou upozornil Oscar Wilde:  „Skryjte muže za masku a on vám ukáže svou pravou tvář“.

 Mnoho lidí má pocit, že mohou říct cokoliv, komukoliv a všechny pozdější následky je minou. Toto je ale podle mě velice neurvalý způsob myšlení. Jen si zkuste představit, co by vám řekli ostatní hráči po konci fotbalového zápasu, kdybyste předvedli svůj videoherní výlev vzteku. Ve virtuálním světě reprezentujete sami sebe stejně jako v tom reálném a s neustále přibývajícími opatřeními proti nevhodnému hráčskému chování vám brzy zůstanou jen dvě možnosti: omezit svou toxicitu, anebo se naučit snášet tresty.

A teď k našemu oblíbenému prvku všech kompetitivních multiplayer titulů – ostatním hráčům. Ti nám zajištují, že je každý zápas více či méně jedinečný a my nikdy nevíme, co nás po stisknutí tlačítka „Hledat zápas“ čeká. Zde se bohužel bavíme o příčinách toxicity a mezi ně budou patřit všemi několikrát ozkoušené nepříjemnosti spojené s hráčskou interakcí.

Do týmu dostanete spoluhřáče, kterým se buď zrovna nedaří, nebo jde o uvztekance, kteří ohnivou rychlostí píší do chatu. V horším případě zápas naschvál kazí a pak může být i jejich následné opuštění hry spíše vysvobozením pro všechny ostatní zúčastněné. Zde se ale znovu zeptám: Pomůže někomu, když během hry daného jedince nazvete vším, co vás napadne? Většinou se od něj dočkáte ještě horlivějšího přívalu nadávek a provokací. Pokud navíc vznikne velká týmová hádka, s každým okamžikem stráveným psaním zpráv se vám výhra zápasu vzdaluje dál a dál. Zde je ještě menší perla na závěr. Jde o mou oblíbenou ukázku, jak mohou někteří lidé reagovat, když je rozohní spoluhráčovo chování. Varuji vás, pro jistotu si ztište hlasitost reproduktorů či sluchátek.

Závěr

V této části jsme si představili různé faktory, které nás hráče často tahají za nervy a stojí za málo příjemnými zkušenostmi z multiplayerových titulů. Další díl se bude zabývat možnou nápravou těchto problémů. Ať už půjde o různé metody vývojářů, hráčů, nebo bojovníků za lepší společnost.    

Zdroj náhledového obrázku: WIRED